Zuzanka

Zašla jsem za roh ke škole, minula velikou lípu, jejíž větve se skláněly až k zemi, pod tíhou sněhu…. A v tom jsem ji uviděla. Ze školního dvora vyběhla horda dětí a za nimi se loudala malá holčička. Kdosi jí ještě strčil. Stoupla si za školní vrata a smutně se podívala za ostatními dětmi. Stála až po kolínka ve sněhu, zachumlaná ve svém kabátku… Potom vyběhla další tlupa dětí, zase do ní strkali, až ztratila rovnováhu a svalila se do sněhu. Děti se jí škodolibě vysmály. A utíkaly dál, nikdo jí nepomohl vstát, nikdo na ní nepočkal. Zastoupila jsem jim cestu. „Proč se s ní nikdo nebavíte?“ děti, mohli to být tak prvňáčkové, na mě vykulily oči. „S ní?“ ukázal na ní jeden chlapeček. „Nevím,nikdo se s ní nebaví…“ krčily děti bezradně rameny. Propustila jsem je. Nemělo cenu se jich vyptávat. Jen ještě někdo pronesl, že je ošklivá a zrzavá. Došla jsem až k ní. To už zase stála, celá od sněhu a po bledých tvářičkách se jí koulely slzičky. Rezavé dlouhé vlasy měla stažené do culíku, její oči byly jako z čokolády a když mě uviděla vylekaně couvla. „Neboj se mě a neplakej…“ promluvila jsem na ní, ale ona na mě upírala nedůvěřivě oči. „Nesmím se bavit s cizími lidmi…“ „To je správné, ale já bych ti chtěla pomoct….“ Vztáhla jsem k ní ruku. Váhavě, ale přece, natáhla prokřehlou ručičku, abych jí mohla chytit. „Není ti zima? Proč jsi nešla s ostatními?“ promluvila jsem na malou. Stydlivě přikývla a pokrčila rameny. Zabalila jsem jí do svojí bundy. „Pojď. Půjdeme se támhle schovat, do tepla.“ Odvedla jsem holčičku do blízké cukrárny a usadila jí k jednomu stolečku. Bylo tam pár dětí od ní ze školy. „Jé, zrzavá, zrzavá!“ ozýval ose ze všech stran. Holčička jen zaraženě kreslila prstíkem po desce stolu neviditelnou kresbičku. „Dejte jí pokoj děcka!“ obořila jsem se na děti. Zmlkly. Ona na mě upřela překvapené oči. „Tak,co si dáš?“ nechtěla nic. Tak jsem jí koupila alespoň čaj. Sedla jsem si proti ní. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se jí a sundala jí čepici. „Zuzka.“ Špitla neslyšně a upíjela čaj. „Kdo jsi ty?“ zeptala se, ale ne zvědavě, jen tiše a ustrašeně. „Já jsem tvoje kamarádka….“ „Nemám kamarády“ zavrtěla hlavou. „A tobě to nevadí?“ „Nemají mě rádi….“ Pokrčila zase rameny Zuzanka. Seděly jsme tam chvíli. „Kde máš maminku?“ „Přijde pro mě.“ A musely jsme jít. Její maminka se po ní ale nesháněla. Stoupla si zase před vrata a čekala. Stoupla jsem si vedle ní a čekala taky. Nikdo nepřišel. „Zuzanko, zase tady čekáš? Teta přece přijede až zítra!“ přišla pro ní večer paní družinářka a odvedla jí. Bezradně se za mnou otočila. Ten pohled tmavých očí si budu pamatovat…

Doma jsem sedla k počítači. Ani nevím jak, dostala jsem se na nějaké stránky s dětmi, už už bych odešla, ale v tom jsem uviděla Zuzanku. „Proboha…“ vydechla jsem. Byla to ona, nemohlo být pochyb. Rychle jsem zjišťovala co je to za stránky. Ano, byly to stránky dětského domova. Rychle jsem sjela zpět. „Zuzana Kaplanová, sedm let, do domova přišla jako dvouletá, zabavena matce pro nedostatečnou péči". Dál jsem nečetla, utíkala jsem za mámou. „Mami! Musíme adoptovat holčičku!!!!“ máma se na mě podívala jako na blázna. Nechtěla o tom ani slyšet. Prosila jsem jí, dělala jsem co jsem mohla, ale nehnulo s ní nic. Dlouho jsem chodila kolem školy a říkala Zuzance, že si jí vezmu domů… „Vy se zajímáte o tu malou Zuzanku?“ přišla za mnou jednou paní družinářka. A řekla mi tak to, co jsem oplakala. Zuzanka nebyla zdravá. Brala léky, ale její stav se zhoršoval. Měla leukémii. Přesto bojovala. Věděla jsem, že okamžitě až mi bude osmnáct jí adoptuji. Ano, tři roky, tři dlouhé roky jsem se modlila, a Zuzka bojovala. Vyvíjeli novou léčebnou metodu, která jí mohla zachránit. Nakoupila jsem všechno potřebné pro mladou slečnu, když jsem si pro Zuzanku jela. V té době jí už bylo devět let. Přijela jsem do domova a volala „Zuzko, jedeme domů!!!“. Nic. Pojala jsem podezření a běžela. „Zuzko! Zuzanko!“ volala jsem. Až mi zastoupila cestu teta z domova. „Zuzanku museli odvézt do nemocnice. Včera.“ oznámila mi. Běžela jsem a prosila Boha, aby mi mojí Zuzanku nebral. V nemocnici jsem doběhla na její pokoj a vzala jí za ruku. „Zuzko, Zuzanko, jedeme domů“. Usmála se na mě. Ale smutně, moc smutně. „Mami…já už domů nepojedu viď?“ „Zuzko co to říkáš, musíš být silná….“ „Mám tě ráda maminko.“ Vydechla moje dcerka. Naposledy.